Kompaktní seskupení č. obyvatelstva vně území č.nár.jaz. vzniklé jednak administrativně, tj. změnou státní hranice, následným oddělením od č.jaz. území a přičleněním k jinému státnímu celku, plynule navazující svým jaz. k výchozí č.nář. oblasti, jednak emigrací obyvatelstva mimo souvislou oblast č.jaz. území a tvořící jazykové ostrovy.

(1) Č. enklávy na území náležícím v minulosti k č. jaz. oblasti: Při severní hranici přesahuje zbytek starého č. osídlení do Polska na sv. od Náchoda (tzv. Český koutek v Kladsku s návazností na ↗severovýchodočeská nářečí) a na sz. od Opavy a severně od Hlučína (polské Ratibořsko a Hlubčicko s návazností na ↗slezská nářečí). Jaz. situaci v těchto e. kartograficky zaznamenává ↗Český jazykový atlas; viz ↗jazykový atlas.

Při hranici s Rakouskem zasahovalo č. osídlení jednak na jv. od Českých Budějovic ke Gmündu (navazující na ↗jihozápadočeská nářečí), jednak již. od Břeclavi k Hohenau (jaz. souvisící s ↗východomoravskými nářečími).

Jaz. obyvatel těchto bývalých č. území rychle podléhal asimilaci. Asimilační vývoj však probíhal v severní a jižní e. rozdílně, ovlivněn příbuzností konkurujících jaz. (č. × p., č. × něm.) a možností živého jaz. kontaktu s č. územím. Na p. území byla po druhé světové válce jaz. asimilace urychlena tím, že se starousedlé obyvatelstvo z velké části vystěhovalo do Německa.

(2) Jazykové ostrovy s č. osídlením mimo souvislou oblast č.jaz., zpravidla vytvořené emigračními vlnami (vyvolanými hospodářskými a sociálními důvody) za hranice býv. Rakouska-Uherska v 18. a 19. stol. Nejpočetnější jsou uskupení Čechů v USA a v Kanadě, v Evropě jde většinou pouze o ostrůvky, jejichž dnešní rozsah je už jen zlomkem původního počtu osad a kolonií.

Jaz. emigrace z 20. stol. (především po r. 1948 a po r. 1968, vyvolané politickými důvody) většinou nestojí ve středu pozornosti jazykovědců (Belgie, Francie, Německo, Švýcarsko, rovněž USA, Kanada a Austrálie). Doposud zpravidla nebyla věnována soustavná pozornost ani jaz.č. vystěhovalců v ostatních zemích, ať už jde o oblasti ukrajinské Volyně, osídlované č. kolonisty od 60. let 19. stol. (některé rysy jejich jazyka postihují drobné příspěvky), n. o mimoevropská seskupení Čechů v Latinské a Jižní Americe (Argentina, Brazílie), kam směřovaly kolonizační proudy z Evropy od 30. let 19. stol., n. o sporadické zastoupení obyvatelstva č. původu v Africe, Asii, Austrálii a Oceánii (omezuje se spíše jen na jednotlivce n. malé skupiny). Zásluhou ruské dialektologie byl na poč. 21. stol. popsán stav jazyka českých osídlenců Severního Kavkazu. Na zpracování rovněž čeká jazyk obyvatelstva č. původu na Slovensku.

Badatelský zájem o jaz. enkláv se rozvinul zejména v souvislosti s projektem ↗Českého jazykového atlasu. Do zpracovávání byl (jako samostatný oddíl komentáře ke každé jaz. mapě) zahrnut i paralelní jaz. materiál shromážděný na základě Dotazníku pro výzkum č.nář. z 13 č. obcí v cizině, a to v Polsku (1 obec), Chorvatsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině (7 obcí) a v Rumunsku (5 obcí): v Polsku spadají počátky č. kolonizace do poloviny 18. stol. (oblast Střelínska u Wrocławi), v Chorvatsku (především Slavonie – Daruvarsko), Srbsku, v Bosně a Hercegovině a v Rumunsku (oblast již. Banátu) do počátku 19. stol.

Charakteristika jaz. zkoumaných obcí: Jaz. kontakt vyvolal v pův.jaz.č. migrace změny a posuny. Významným faktorem podílejícím se na uchovávání č.jaz. byla a je existence č. školy, č. spolků a užívání č. jako jaz. každodenní komunikace. Generace potomků pův.č. vystěhovalců v době výzkumu (60. léta 20. stol.) byla bilingvní, existovaly však i mnohé rodiny, v nichž sloužil k běžné komunikaci již jen jaz. příslušného státu.

Ve všech e. lze doposud jednoznačně určit příslušnost k výchozím dial. skupinám, neboť dodnes se jako důsledek územní izolace od č.jaz. společenství uchovávají některé starobylé nář. znaky (nápadné jsou zejm. výslovnostní dialektismy, přetrvávají však i dialektismy morfologické a lexikální), jež na č. území vlivem novodobých nivelizačních procesů mnohdy ustoupily.

V kontaktu č. s interferujícím jaz. lze pozorovat některé společné specifické rysy. Míra interference a rozrušování pův.č.nář. systému jsou závislé na výskytu příbuzných jevů v obou jazycích. V kontaktu se slovanským jaz. jsou možnosti přejímání omezeny formálně (hláskoslovnou, popř. slovotvornou podobností prvků při společných lexémech) a sémanticky (působení mezijazykové homonymie a polysémie v lexiku, jejichž důsledkem bývá křížení rozdílných významů, je jevem častějším než přejímání synonym, třebaže i k němu dochází, srov. např. přejaté čekavy ʻzvědavý’, chorovat ʻbýt nemocen’ v jazyce Čechů v Polsku, kuča ʻdům’, sušice ʻtuberkulóza’ v Chorvatsku; v hláskosloví např. může vést odlišné rozložení kvantity v příbuzném sl.jaz. k ztrátě povědomí o kvantitě samohlásek v č., srov. neňi možno, prazňini zimske v Chorvatsku u mluvčího s předky z nář. oblasti svč.).

Rychle zanikají okrajové ↗archaismy (v lexiku přetrvávají tradiční č.dial. výrazy spjaté s úzkým rodinným prostředím), převládají prvky rozšířené na velkých nář. oblastech v rámci výchozích č. dial. Do jaz. pronikají – bez vztahu k povaze interferujícího jaz. – velmi rychle přejímky lexikální jako označení pro reálie, pro něž ve výchozích č.nář. neexistovaly odpovídající ekvivalenty (srov. č.dial. v Chorvatsku vrsta ʻdruh’, vodec ʻvedoucí’, v Rumunsku maluj ʻkukuřičný chléb’, láma ʻžiletka’), v dalších fázích se přejímají formální výrazy, částice a spojky (např. celobalkánské makar ʻtřebas’, i, da) a pronikají syntaktické ↗kalky (srov. odlišné pádové vazby v češtině v Polsku do neu̯jesty ʻk nevěstě’, v Chorvatsku brambori za prodej ʻna prodej’, v Rumunsku von je ďeťich vopkličenej ʻdětmi’, popř. dvojí větný zápor ňikolif to nemúžeme sťihnout v č. v Rumunsku). Souběžně vznikají překladové kalky (č. v Chorvatsku šalu voďit ʻdělat legraci’, vrtňí zábava ʻzahradní zábava/slavnost’ n.č. v Rumunsku ouloha ʻdaň’, vládnout kupředu ʻjít’).

Čeština vídeňských Čechů: Výzkum ↗běžné mluvy vídeňských Čechů, tj. potomků č. přistěhovalců (zpravidla řemeslníků a živnostníků) z 2. pol. 19. stol. a poč. 20. stol., uskutečněný v letech 1993–1997, měl odlišný charakter. Jaz. sondy zjišťovaly úzus tří generací v okruhu mluvčích, kteří č. víceméně aktivně užívají. Sledována byla i specifika jaz. vybraných vídeňských č. psaných periodik (v r. 2016 jde o 3 periodika); za dobu rozkvětu č. tisku jsou pokládána 20. léta (v r. 1921 vycházelo celkem 23 periodik).

Na uchovávání a vědomém pěstování č. ve Vídni má zásluhu činnost č. spolků a existence č. školství. I zde je jaz. kompetence spojena s užíváním č. jako komunikačního jaz. Starší fáze vývoje jaz. vídeňských Čechů nejsou souhrnně popsány. Interferenční jevy se objevují nejdříve v lexiku (v první fázi přejímky, popř. adaptace za využití frekventovaných českých slovotvorných a morfologických modelů, v druhé fázi ↗kalky). Pro č. současných bilingvních (č.‑něm.) mluvčích je příznačný výskyt syntaktických a lexikálních, popř. slovotvorných kalků (např. časté užití zájm. ten paralelně s něm. vyjádřením určitého členu, srov. a pak začali ti spolki – pak začal ten Sokol a pak začal ten Vorel, existence paralelních něm. pádových vazeb, srov. rozumňet ňeco ʻněčemu’, volat na ňekoho ʻtelefonovat někomu’, součástí normy jsou např. případy telefoňí kňiha ʻtelefonní seznam’, modrí flek ʻmodřina’, nabírat ʻnahrávat’, přicházet ʻpocházet’, přinést ňekoho ʻpřivézt někoho’, v okamžiku ʻmomentálně’, typ on je deset ʻje mu deset let’, nebo ʻnebo ne?’ (např. Máte čas, nebo?)) a minimální výskyt přejatých slov (spíše jen částic: halt/holt, net, ja, srov. ale též adaptované a frekventované trefovat se/trefit se ʻsetk(áv)at se’) s výjimkou výrazů, pro něž schází mluvčímu č. ekvivalent (nemňel nárok na ferderunk, bil sem v kranknštandu). Č. bázi nespisovnou představují u starší generace zejm. jzč. regionalismy (ve shodě s majoritním zastoupením mluvčích jzč. původu, např. tejď ʻteď’, na tej druhej straňe, nenošte!, v sousedovo domňe; srov. ↗česká nář. skupina), ↗obecněčeské prvky jsou zastoupeny zpravidla jen tehdy, shodují‑li se s jzč. územ. Poměrně dobře uchovány zůstávají i č. výslovnostní nář. rysy (nář. rozdíly ve vokalické kvantitě, asimilační jevy), zřetelná je však i interference něm. výslovnostní báze (např. něm. napjatost souhlásek, srov. teť pich ʻteď bych’, přední výslovnost hlásky ch, srov. lechkí jako něm. Pech). Mluva střední generace se zpravidla shoduje s mluvou generace rodičovské (udržuje‑li se v rodině komunikace v č.), namnoze se však ve větší míře uplatňují prvky vzniklé interferencí s něm. (jako důsledek těsnějšího kontaktu s něm. vlivem profese, partnera bez znalosti č.); vliv něm. se nápadně odráží ve sblížení s něm. artikulační bází a slovní a větnou intonací (srov. přízvuk přecházející v délku to bilo tróšku pózďeji). Pro jaz. mladé generace je příznačný silný příklon ke spis.jaz. zprostředkovaný školou a posílený tím, že v rodinách – často již jaz. smíšených – č. není běžně dorozumívacím jaz. (on, ne von, podobně též lehl × lehnul, nesl × nes, já sem četl × já čet), z nespisovných jevů převládají rysy shodné s obecně nespisovnými jevy běžné mluvy na č.jaz. území (takovej stúl, starí domi, mi bisme, s letadlama, před Vánocema), dominantní je navíc obecněčeské nevyjádření životnosti (ti dobrí kluci). Se slábnoucí schopností komunikovat č. se silněji projevuje vliv něm. (vedle interference něm. výslovnostní báze srov. hojnější lexikální přejímky a s nimi spjaté jevy morfologické, např. bidlí f Altersheim, bili sme f Tirol – s nevyjádřením pádu příslušnou č. koncovkou, ňejaká Überraschung pro maminku – s interferencí něm.mluv. rodu, nenáležité užití slovesného vidu jako on pořád utekl, syntaktické kalkování, srov. něm. typ negace k tomu sem dala žadnej papriku, příznakové, nečeské postavení ↗klitik, srov. fšichňi spolu mlátili se; výrazněji se uplatňují i kalky pojmenovací a slovotvorné, např. vlnoví koupališťe n. obchodovedoucí, častěji dochází k aktuálnímu modelovému tvoření z něm. základů, srov. punkťíček, kochovat ʻvařit’, kemovat se ʻčesat se’); viz také ↗čeština v Rakousku.

Jaz. tradičních krajanských periodik odráží snahu vyjadřovat se knižně, což mnohdy ústí v hyperkorektnost ve stylizaci textu. Dialektismy v nich zaznamenány nebyly. Překvapivý je častý výskyt kalků. Viz také ↗čeština v Rakousku.

Situace v USA: Vzhledem k sociálně i jazykově různorodým zbytkům čechoamerických komunit roztroušeným po celých USA nebyl širší výzkum jaz. nikdy organizován. Č. je v USA v postavení izolovaného minoritního jazyka a č. mluvčí patří převážně k vyšším věkovým skupinám. Základní souhrnná charakteristika současného stavu americké č. byla zpracována ✍Kučerou (1990). Americká č. je charakterizována jako roztříštěná (netvoří územní kontinuum), noremně uvolněná přistěhovalecká varianta č.jaz. vyvíjející se v zásadě samostatně v americké mnohojazyčné společnosti pod tlakem angl. Je dnes užívána téměř výhradně jako jaz. omezené a neformální mluvené komunikace (většina uživatelů již není schopna č. číst ani psát). Primárně se zakládá na útvarech nespis., zejm. na dial. (především jč., svč., vmor. a slez.), a to v souvislosti s charakterem osídlování: od 40. let do 80. let 19. stol. směřovala většina přistěhovalců za zemědělskou půdou a usazovala se na venkově (hlavně na americkém Středozápadě), postupně převládla orientace městská – Chicago, Cleveland, New York aj.; různé vývojové fáze spis.č. se v americké č. uplatnily jen omezeně, nejvíce v tzv. zlatém období č. etnického života v USA, tj. mezi 90. lety 19. stol. a 20. lety 20. stol. Zásluhu na generačním předávání č. měly nejrůznější spolky a školy (často organizované při kostelech). V nových podmínkách došlo k podstatnému omezení komunikativní funkce č.spis.jaz., jeho uplatnění se stále výrazněji omezovalo na čechoamerický tisk a krajanské záležitosti. Ideálem se stávalo nikoli jeho další rozvíjení, nýbrž „zachování čisté české řeči potomkům“. Z různě starých dobových podob spis.č. se tak na americkém území vyvinulo několik koexistujících útvarů, tzv. kvazistandardy (✍Kučera, 1990:153–184): vycházejí ze spis.č., liší se různým stupněm amerikanizace, primárně existují jako útvary psané, žádný však není obecně uznáván za reprezentativní; prakticky jedinou oblastí jejich využití jsou dnes čechoamerická periodika. Národnostní, sociální a ekonomické sebereflexi č. přistěhovalců v čechoamerických periodikách 19. a 20. stol. se věnovala Jaklová: prezentovaný soupis česky tištěných čechoamerických periodik založených v 19. a 20. stol. uvádí 712 titulů (✍Jaklová, 2010:409–540); v současné době jich vychází pouze několik. Jazykové situaci českých Texánců se věnovala ✍Dutkova-Cope (2001a), ✍Dutkova-Cope (2001b) a ✍Eckertová (2004).

Hlavním vývojovým rysem americké č. bylo míšení (nikoli vyrovnávání) pův.jaz. útvarů, zejm. nář. (v souvislosti s jejím generačním předáváním); odtud zachování i velmi nápadných znaků typických jen pro malé nář. úseky (srov. výrazy v idiolektu jedné ženy z Dallasu: bejt/být, bývat s českejma hošima, v tej Husovej škole, vodepsali, dáuno, nejdřú, prácu, veďali, ležali, nechcu, možou, několik kráv).

Charakteristickým rysem americké č. je roztříštěnost do komunitních mluv a idiolektů, jaz. rozdíly generační a v některých částech USA zřetelné lokální zabarvení. Platí to zejm. o č. v Texasu (stát s nejvyšším počtem obyvatel českého původu; koncem 20. stol. zde žilo asi 180 000 imigrantů, potomků přistěhovalců z minulého stol., z nichž asi 90 % pocházelo z oblasti slez. a sev. části vmor.nář.; podle statistických údajů z r. 2000 klesl počet na 155 855), popř. v Minnesotě (převažuje základ jzč. a jvč., relativně starý – z přelomu 19. a 20. stol.).

Vliv dominantní americké angličtiny se projevuje ve všech jaz. rovinách: v nejstarším období existence americké č. převažovaly přejímky lexikální, vynucené (při neexistenci č. ekvivalentu) vyjadřovacími potřebami, zejm. v oblasti technické a zemědělské (kára ʻauto’, trak ʻnákladní auto’, drajvovat ʻřídit’, korn/korna ʻkukuřice’, píčes/píčesa ʻbroskev’), později, v důsledku bilingvnosti mluvčích dalších generací, kontaktní jevy vyplývající z interference č. a angl., a to jevy hláskoslovné (např. aspirace okluzív p, t, k, ústup neutralizace znělosti), tvaroslovné (např. ústup deklinace zejm. vlastních os. a zeměpis. jmen: od Dr. Eduard Čech, odstěhovali se z Wilber do Temple, to je nedaleko od Frýdek‑Místek), syntaktické (např. syntax přívlastku a související slovosledné jevy: český moravský bratři kostel, Rio Grande údolí, snaha po vyjadřování podmětu: a tak já myslim, že von cejtil, že válka příde, tak von nechtěl tam bejt, napodobování angl. konstrukcí a obratů: a nám to sebralo asi den a půl to vše udělat) i frazeologické (brát/sebrat vobrázek ʻ(vy)fotografovat’, dávat někomu chladný rameno ʻchovat se k někomu chladně’, pít jako ryba ʻpít jako duha’). Lexikální přejímky již nezaplňují mezery, nýbrž konkurují odpovídajícím pojmenováním č. a postupně je vytlačují (stríta ʻulice’, haus ʻdům’).

Od dubna 2012 je na Texaské univerzitě v Austinu jako součást projektu Dědictví texaských Čechů (The Texas Czech Legacy Project) budován webový archiv texasko‑českého dialektu s digitalizací nahrávek texaské češtiny, čechoamerických časopisů, fotografiemi náhrobků a s výzkumem nahrávek texaské češtiny z 60.–70. let 20. stol.; více viz http://sites.utexas.edu/, cit. 13. 10. 2013.

K informacím o počtu Čechů žijících v zahraničí viz http://rozhlas.cz/krajane/, cit. 16. 10. 2013. Viz také ↗čeština v Americe.

Viz také ↗čeština ve Slezsku, ↗dějiny češtiny na Slovensku.